Má cesta k šamanství, alternativním terapiím i nacházení sebe sama probíhala a probíhá celý můj život.  Málokdy si totiž uvědomujeme, že tím jak se mění náš pohled na svět a my rosteme, se také mění náš životní příběh, i když události víceméně zůstávají pevně dané. Je tedy obrovský rozdíl jaké příběhy a jakým způsobem o sobě vyprávíme.

Já ten svůj začnu ve svém dětství. Moji rodiče milovali přírodu. Často jsme tak jako rodina trávili čas na procházkách v lese nebo po výletech. Ve svém útlém věku jsem nikdy nebyl moc doma. Trávil jsem čas s kamarády, vždy někde venku. V přírodě jsem se cítil velmi dobře. Na svůj věk jsem rostl velice rychle a tak jsem byl vždy alespoň o půl hlavy větší než ostatní děti. Poměrně přirozeně jsem tak vrostl do role vůdce dětské party.

Na počátku dospívání jsem však dostal velmi silnou životní lekci, že se citlivost nevyplácí. Můj nejlepší kamarád mne odsoudil za projevený soucit a za slzy. Můj otec, ani doba, zrovna citlivost nepodporovala. Mezi svými vrstevníky jsem tak byl odstrčen téměř až k úrovni šikany a já se tak uzavřel své citlivosti. Naučil jsem se své pocity skrývat za úsměv, nebo je úplně potlačovat. Také jsem začal ztrácet zájem o realitu a nalezl útočiště v online světě.

Reálný svět se pro mne tak stal značně nedůvěryhodným a nebezpečným. Na druhou stranu svět internetu a her skýtal bezpečí, volnost a možnost se projevit. Často jsem tak ovšem nebyl schopný dosáhnout standartu ve škole, nebo očekávání rodiny a každá hádka či takováto událost mě ujišťovala o mích přesvědčeních. Realita se tedy pro mě stala značně nezajímavou a bolestivou záležitostí a já tak raději trávil svůj čas ve fantasy světech, kde jsem měl možnost dělat si co chci, nebo je i celé vytvářet.

Od počátku školy jsem se potýkal s dislexií a i když po ní na konci základky moc nezbylo. Já si nesl pocit nedostatečnosti a hlouposti hluboce zakořeněný ve své duši. Dodnes jsem vděčný své mamce, že to se mnou nevzdala a pomohla mi tak dislexii překonat. Svou zásluhu na tom měl i právě internet a nutnost psát hromady textu. Bohužel i bez dislexie ve mě přetrvával pocit hlouposti a neschopnosti se věci učit a pamatovat si je. Školní systém pro mě byl utrpením a má sestra, které učení šlo mnohem lépe, z mého tehdejšího pohledu úplně samo, pro mne byla velmi hořkým srovnáním. Netrvalo mi moc dlouho pochopit, že v tomto jsem se jí nebyl schopný vyrovnat.

Na druhou stranu v online světě jsem byl hrdina. Prokousával jsem se herními příběhy, nebo i sám mnohé vytvářel. Má představivost jela na plné obrátky a já se mohl stát kýmkoliv jsem jen chtěl. Což mi do velké míry kompenzovalo vše, co jsem si nedovolil, nebo mi bylo zakázáno v běžném životě.

Tak jsem se prokousal až k volbě střední školy. Rozhodoval jsem se mezi strojařinou a veterinou. Nakonec jsem se rozhodl, z pocitu že na veterinu nemám hlavu, pro strojařinu. Úspěšně jsem složil přijímací zkoušky a opustil základní školu i se všemi lidmi. Nikdo ze základky se mnou nezůstal ve třídě, tudíž to pro mne byl nový start. Byl jsem za to velmi vděčný a má sociální situace se velmi zlepšila.

Získal jsem nové přátelé s podobnými zájmy. Částečně si mě tak realita přitáhla zpět. Internet a hry však už zůstali nedílnou součástí mého života. Navíc s tím jak mi přibývalo let se začali otevírat nové možnosti. Začal jsem se setkávat s lidmi se kterými jsem se seznámil na internetu. Tím se obě reality začali dost propojovat. Nicméně i přes zlepšenou situaci jsem se nebyl schopný vymanit z pout předchozích zkušeností. Naučil jsem se své problémy zlehčovat, přecházet, nebo si je nechávat pro sebe. Pravděpodobně neexistoval člověk se kterým bych svůj život opravdu sdílel do hloubky.

V této době se také pomalu začal vyhrocovat můj vztah s otcem. Táta nebyl schopný pochopit, proč trávím většinu svého volného času u počítače a rozhodně s tím nesouhlasil. Vznikaly kvůli tomu rozpory. Školou jsem navíc proplouval jen tak nějak, aby se neřeklo a to situaci také moc nepřidalo.

Taktéž jsem potkal svou první lásku. Beznadějně jsem ji propadl na první pohled. Bohužel já byl z Liberce a ona z Brna, šlo tedy o poměrně komplikovaný vztah na dálku. Navíc má přítelkyně měla tendenci k sebepoškozování a postupem času se naše situace horšila, když jsem nakonec nebyl schopný dál ve vztahu pokračovat přidalo se i citové vydírání. Nicméně konec vztahu to už nijak neoddálilo. Byl jsem přesvědčený, že je to jediná možnost jak z toho ven pro nás oba a jakkékoliv oddalování by nic rozhodně nezlepšilo. Stav své přítelkyně jsem dával částečně za vinu sobě a vzdálenosti mezi námi.

Tato zkušenost pro mne byla velmi zásadní v následujícím období, kdy jsem se začal dostávat do křížku s tátou téměř na denní bázi. Nešlo ani tak o nic velkého. Hádali jsme se zkrátka o každou věc o kterou jsme zavadili. Náš pohled na svět byl natolik odlišný, že jsme si vzájemně nebyli schopní porozumět. Táta byl ovšem o mnoho silnější a já se proti němu cítil bezmocně. Rostl ve mě vztek, bezmoc a dokonce nenávist.

Řešit tento problém jinde pro mne nebyla možnost, kterou bych byl ochotný využít, nebo kterou bych vůbec viděl. Dusit se v tom ovšem také nedalo a virtuální svět nestačil na překonání těchto emocí.

Našel jsem si tedy východisko v sebepoškozování. Začal jsem se řezat, stejně jako jsem to viděl u přítelkyně. (Je to poměrně paradoxní záležitost, ale ve výsledku jsem nedokázal ublížit nikomu jinému a tak jsem ublížil sobě.) Bylo pro mne omamné zjištění, že otevřenou ranou mizí i můj vztek, nenávist a bezmoc a hlavně na chvíli mizí i bolest v srdci. Navíc jsem si tak uvědomil, že i když jsem neměl moc nad mnoha věcmi. Vždy mi zůstává moc nad svým vlastním životem a ta pro mne byla v tu dobu velmi omamná.

Své řezné rány jsem dokázal nějakou dobu skrývat a když si někdo všiml, tvrdil jsem, že jsem zkrátka poškrábaný. O své situaci jsem s nikým nemluvil a i když nějaká část mne toužila, aby si někdo všiml a něco se změnilo. Nestalo se zkrátka nic.

Jak tento stav pokračoval dostal jsem se postupně na hranu rozhodování, zda mi to vůbec za to všechno stojí a vážně jsem uvažoval o sebevraždě. Vše vyvrcholilo po jedné opravdu silné hádce, kdy jsem zůstal ležet s nožem v posteli a hledal záchytný bod. Ve výsledku jsem začal přemýšlet nad dopisem na rozloučenou a co bych do něj vlastně chtěl napsat. To mě přivedlo k myšlenkám na mamku a představě, jaké by to pro ni bylo mě takhle najít mrtvého. To se mi stalo oporou. Uvědomil jsem si, že takto ji nechci ublížit a ani dalším mě blízkým lidem, ačkoliv v té době jich až tak moc nebylo. Má perspektiva na život se v tu chvíli pootočila a já si uvědomil, že zemřít jsem mohl kdykoliv. Naprosto kdykoliv se rozhodnu, ale žít mohu jen teď. Teď mám tu příležitost. Navíc jsem to zvládl až doteď. Co tedy znamená jeden další den a co den za ním? Můj pohled na život se postupně změnil a život sám o sobě pro mne získal novou hodnotu. Od té doby jsem na sebe už nikdy nesáhl. Život považuji za krásnou velmi potencionální příležitost k čemukoliv si usmyslím a i když je někdy opravdu těžký, tak už mě nikdy nenapadlo ho ukončit.

Vztah s otcem se mi nezlepšil. Nicméně hádky začaly odeznívat a my se začali tak nějak míjet. Část nenávisti a ublíženosti jsem k němu cítil ještě mnoho let poté, i když jsme se nijak moc nestýkali a nebavili. Vše se ovšem změnilo potom, co jsem mu napsal dopis a popsal mu svůj pohled na celou situaci tak jak pro mne byla, bez výčitek, zkrátka jen protože jsem chtěl, aby věděl co jsem si prožil a nechtěl jsem nadále nést váhu našeho nedořešeného vztahu.

Tento krok vedl k rozhovoru a vyjasnění našich postojů. Ve výsledku jsme tak našli cestu zpět k sobě a porozuměli obrovské životní lekci. Pro mne je to dodnes velkou připomínkou, jak dva lidé mohou vidět a prožívat tu samou situaci naprosto rozdílně a kam až to může vést. To ovšem trochu předbíhám.

Střední škola pro mne tedy byla v mnoha ohledech velmi převratná, ale zvládl jsem ji a ukončil ji maturitou. Po střední škole jsem měl pocit, že musím zvládnout i vysokou. Trvalo mi dva semestry zjistit, že to opravdu nepůjde a navíc, že z vysoké strojní školy není nic co by mě doopravdy zajímalo. Studium jsem tedy ukončil a vrhl se do pracovního světa.

Mou první prací byla pozice podobná mistru v malé firmičce, kde jsem zůstal pracovat několik let. Velmi brzo jsem zjistil, že napůl kancelářská práce není pro mne a zůstal nastálo ve výrobě jako obsluha/seřizovač lisů a CNC strojů. Práce mě velmi bavila a snadno jsem se v ní ztratil. Můj život začal probíhat stereotypním způsobem práce, hry internet občas nějaký sraz nebo punkový koncert a tak dokola.

Nedlouho nato jsem si našel druhou přítelkyni, která se mnou hrála stejné hry. Pro změnu byla z Teplic, ale s pravidelným výdělkem nebyl problém za ní dojíždět na každý víkend a vztah mi s ní vydržel dva roky. V Teplicích jsme měli půjčený byt od jejích rodičů, takže jsme měli soukromí. Jak však běžel čas a já se věnoval pouze jí došlo k mému odloučení od všech ostatních a po čase se to pro mě stalo neudržitelným. Cítil jsem se jako uvázaný na řetězu a čím víc jsem já potřeboval zvolnit a vzít si čas pro sebe, tím víc se mi okolo krku uvazoval řetěz, jak přítelkyně cítila, že se ji vzdaluju. Nedokázal jsem o tomto problému mluvit ani ho nějak reálně řešit a tak jsem vztah nakonec ukončil.

Na mnoho dalších let jsem se víceméně možnosti jakéhokoliv vztahu uzavřel. Má traumata a neochota mluvit o vlastních citech mě zavedla až tak daleko, že jsem si raději zvolil být sám a všechny možnosti si víceméně sabotoval. Navíc jsem se dokázal i víceméně vyloučit ze společnosti.

Nedlouho po rozchodu s přítelkyní jsem začal řešit možnost vlastního bydlení a začal se poohlížet po koupi bytu. Zároveň má mamka dostala poprvé rakovinu a my si jako rodina prošli celým lékařským kolečkem spolu s chemoterapiemi i různými alternativními možnostmi. Na čas se tak zdálo že má mamka vyhráno a rakovina ustoupila.

Když se ovšem začala vracet, mamka se toho natolik bála, že si nějakou dobu nebyla ochotná přiznat příznaky, což nakonec vedlo k pokročilé fázi rakoviny s metastázemi nemožné operovat a nabídka dalšího kolečka chemoterapie zrovna taky nebyla schůdnou možností. Ve výsledku se stav mamky natolik zhoršil, že nám doktoři sdělili, že pro ni nemají co udělat a nabídli nám možnost si ji vzít domů na dožití. Byl to první okamžik v životě kdy jsem viděl svého tátu brečet.

Mamku jsme si vzali domů a zkoušeli ji pomoci jak se jen dalo. Nic však nezabralo. Po dobu tří měsíců jsme sledovali jak ji pomalu stravuje nemoc. Bylo to velmi náročné období plné smutku, beznaděje, vyčerpání, soucitu a konečného pochopení, že nad životem druhého člověka nemáme žádnou moc i kdybychom se na hlavu stavěli. Mamka nakonec zemřela doma ve své posteli obklopená svými blízkými.

Smrt mamky byla prvním krokem k napsání dopisu otcovi. Většinu doby se o ni staral právě on a jsem mu za to ze srdce vděčný a vážím si toho, jak to vše zvládl.

Život po mamčině smrti se proměnil. Táta se rozhodl odstěhovat na chalupu k Plzni a sestra žila v Praze a já tak zůstal víceméně jen s babičkou v Liberci sám. Taktéž jsem měl dovyřizené vlastní bydlení a nastěhoval jsem se do zrekonstruovaného bytu a začal žít sám.

Změnil jsem i práci a přešel do větší firmy která mi umožňovala se rozvít ve směru programování a ovládání CNC strojů, se kterými mě stále bavilo pracovat a navíc jsem postupně získal o dost lepší plat.

V mém běžném životě jsem však uvízl tak nějak na mrtvém bodě. Život pro mne zevšednil a já si žil ve vyjetých kolejích. Ve výsledku jsem chtěl být sám a nějakou dobu jsem se víceméně vystřihl ze společnosti. Jedinou vyjímkou byla babička.

Můj první krůček novým směrem přišel od mé sestry, která mě pozvala na mou první konstalaci. Vůbec jsem netušil o co se jedná, ale někde uvnitř jsem věděl, že tam mám být a tak jsem poslechl svůj vnitřní hlas a šel.

Má konstalace mi ukázala pravou povahu mého vztahu s matkou. Uvědomil jsem si, že spolu s ní jsem na jisté úrovni zemřel i já. Poprvé po několika letech se ve mně začala probouzet nějaká citlivost a přicházela mi skrze ni bolest. Já byl paradoxně šťastný protože jsem po dlouhé době cítil alespoň něco.

Trvalo mi však další celý rok pochopit, že samotná konstalace nebo práce na sobě mění jen pohled na události a otevírá dveře, ale já jsem ten kdo jimi musí projít. Život se mi tak začal postupně proměňovat a já začal vybočovat ze zajetých kolejí a zkoušet nové věci. Pokračoval jsem v práci na konstalacích ke kterým přibyla i kineziologie a později i šamanismus.

Šamanismus se pro mě stal srdcovou záležitostí. Netrvalo dlouho a já mimo jiné narazil na knihy Alberta Villolda od kterého jsem si následně pořídil kurz energetického léčení. V té době by mě nenapadlo, že bych ho někdy dělal pro ostatní lidi, ale vždycky jsem byl zvědavý a Alberto byl poměrně přesvědčivý k tomu tuto metodu využívat i pro ostatní lidi a tak netrvalo dlouho a začal jsem energicky léčit své kamarády a rodinu. Pod rukou se ke mě začali dostávat i další lidé, které jsem do té doby neznal, ale potřebovali pomoc. Velmi dobře jsem si tak vyzkoušel jak celá metoda funguje a byl příjemně překvapen a potěšen jejími výsledky.

Má práce u CNC stroje mě bavila, ale postupně začala ztrácet vnitřní smysl. Začal jsem si uvědomovat, že bych mohl opravdu pomáhat lidem a ne jen „měnit kusy ve stroji.“ To mě nakonec vedlo k životním změnám jejichž součástí byla změna práce, stěhování přes republiku a znovu se otevření navázání vztahu. Vše ke mě přišlo víceméně naráz a i když jsem měl pocit, že je toho opravdu hodně, jsem moc rád že jsem dal důvěru sobě i světu a těmito změnám řekl ano. Čímž se dostáváme k současnosti a mému působení zde v Bezděkově.

Dále bych dodal, že celý můj život už od útlého věku mě doprovází dračí průvodce. Byl mi přítelem, oporou, ale i učitelem. Dračí energie je o výzvě k silné transformaci a proplétá se mi celým životem i mou prací.

A nakonec bych rád napsal, že každý z nás, svůj život považuje za běžný. Žádný běžný život však vlastně není. Každý máme své velké triumfy i propadáky. Pokud dokážeme své životní zkoušky z integrovat, mohou se stát našimi schody v cestě k sobě samím a naší vnitřní síle.